Biografie Osobnosti Fotografie Výstavy Publikace Archiv Kontakt Shop ENGLISH

Zdeněk Tmej - Osud       (text 2004 Blanka Chocholová)

Jeho talent a nadšení mu umožnily, aby se stal mimořádným fotografem, povaha mu ovšem nedovolila žít obyčejným životem. Již jako šestnáctiletý začal před válkou publikovat v obrazových časopisech. Přežil a fotografoval své totální nasazení za války, nezlomilo ho ani 7let komunistického lágru až před pár týdny rakovina.


Každý den otevřel Zdeněk Tmej okénko do světlíku a zařval: Smrt komunismu!
Jeho důvěrný přítel z mládí mi vysvětluje. ´On někdy řval takový věci a tak hlasitě, že jsme se všichni báli,že nás všechny zavřou.´
Fotografka a kurátorka Blanka Chocholová mu nejenže koncem devadesátých let uspořádala konečně profilovou výstavu, ale podržela ho vždycky, když už už padal do temnot. Věděla, jak vzácný talentem Zdeněk Tmej oplýval. Blanka Chocholová tedy vzpomíná:
„Poznala jsem Zdeňka Tmeje už jako malá – on se kamarádil s mým otcem, fotografem Václavem Chocholou. Když jsem v roce 1979 připravovala diplomní práci na FAMU o svém otci, začala jsem se s Tmejem častěji scházet . Hledala jsem především zdroje informací o generačních souvislostech trojice fotografů Chochola, Ludwig, Tmej a tak jsem zaznamenala i mnoho hodin Tmejova vyprávění o něm samotném. Navíc jsem objevila úžasné fotografie nejen z totálního nasazení, které Tmej komentoval: „To jsou jenom starý aušusy!“ Prožívala jsem s ním jeho časté sebezničující nálady, jeho chlapácké chvástání. Po smrti jeho dcery jsem se rozhodla mu udělat výstavu a katalog. Nastala pěkná dřina.Tmej mi však začal respektovat a začal zvětšovat z negativů, s kterými od války nepracoval.

V Reichu s fotoaparátem
Zdeněk Tmej se narodil v centru Prahy do krejčovské rodiny. Pokračovat v rodinném řemesle ho však ani na chvíli nenapadlo. Bavil ho nejvýš sport a vedle toho velmi brzy fotografie. Zájem o fotografii se proměnil v profesionální vytržení v době, kdy Zdeněk Tmej začal asistovat esu předválečné reportážní fotografie Karlu Hájkovi. S ním například fotografoval všesokolský slet v roce 1938. Brzy se ovšem pustil do fotografie sám – jeho talent se neudržitelně klubal ven. Prvně na sebe upozornil jedinečnými snímky dirigentů Václava Talicha a Rafaela Kubelíka nebo momentky primabaleriny Nives Polly z vystoupení hostující Milánské La Scaly. Jsou plné emocí, ač vznikly bez blesku a za špatných světelných podmínek. Zdeněk Tmej na to vzpomínal: „V tý době nikoho nenapadlo fotografovat dirigenty v akci při zkoušce. Měl jsem nový fotoaparát Contax a tak jsem si sám hledal náměty. Spolužákův otec hrál ve filharmonii, tak jsem tam zafičel.“
Tak se dostal i k fotografování dirigenta Václava Talicha v roce 1938: „Při zkoušce filharmonie jsem si sednul rovnou před jeho dirigentský pult. Když jsem mu přinesl ukázat fotky, řekl: ´Jé, to vůbec nevím, že dělám takovýhle ksichty! Já ani nevěděl, že mi fotíte. Já slyším jenom tu hudbu.´
Ještě před válkou začal Zdeněk Tmej publikovat v periodickém tisku a dokonce v tehdy nejprestižnějším Lifu a Liliputu. Přišla však válka a životem mu pořádně zatočila.
´Na přikazujícím lístku totálního nasazení bylo napsáno: Bis Kriegsende – do konce války. Před nástupem do rozkodrcaných vagónů motoráčku dali organizátoři každému bochník chleba a věnec buřtů. Když ptáčka lapají… Ampliony na nádraží řvaly, Stalingrad je dobyt, Leningrad obklíčen, německé ponorky potopily další statisíce brutoregistrovaných tun.“
Na tu dobu si dobře pamatuje můj otec, Václav Chochola: ´Za protektorátu se každý snažil být oficiálně zaměstnán. Kdo by taky stál o to být povolán do Říše na manuální práci. Takže já jsem se učil v ateliéru Oto Erbana, Ludwig pracoval v redakci a Tmej na to prostě kašlal. Spoléhal se na to, že mají na pracovním úřadě zmatek.´ Na práci ho nacisté nahnali do pruské provincie slezského Breslau.
„Tam na nás čekal lagerfürer a odvedl si nás do budoucí ubytovny, což byl sál bývalé hospody Bergkeler. Každému přidělili práci a já vyfasoval vykládání zavazadlových vagónů na nádraží. Já jsem si nechal postupně poslat fotografické náčiní od zvětšováku a laboratorního vybavení až po kameru 13 x 18cm a pak jsem fotil všechno kolem sebe. Právě v této době vzniká jeho nejsilnější série fotografií Totaleinsatz, unikátní historický dokument, který ve válečné fotografii nemá obdoby.

Tmej, Ludwig a Chochola
V redakci časopisu Praha v týdnu se spřátelil s fotografem Karlem Ludwigem ( pozdějším manželem režisérky Věry Chytilové) a vytvořili zajímavou dvojici. Vynikající portrétista glamourového stylu Karel Ludwig spolu se Zdeňkem Tmejem – reportérem a profesionálním technikem nafotografovali baletky a herečky v Národním divadle. A dál - společně portrétovali malíře Františka Tichého, Jana Wericha, divadelní a filmové herečky, ke konci války pro Lucernafilm a filmové ateliéry Barandov. Portréty pořizovali v improvizovaném ateliéru, který si postavili v šatnách baletek,později v ateliéru Václava Chocholy v Soukenické ulici.

Z totálního nasazení přivezl sice unikátní fotografie, ale také trpkou zkušenost. Čekala ho ovšem další. Mnohem horší. Nastoupil komunismus, který bytostně nenáviděl dávno před tím, než si na něj totalitní moc smlsla. Od roku 1958 se ocitl na dlouhých sedm let do kriminálu. Estébáci na něj použili lest. Znali jeho slabost pro dívky a jednu mu nastrčili.Této soudružce bylo za tři měsíce patnáct a byla dcerou příslušného pracovníka Stb, který měl políčeno na Tmejův automobil Plymouth.


Ženy a auťáky
Ani po tak děsné zkušenosti se nenechal zlomit. V sedmdesátých letech si nechal vyrobit vizitky: Zdeněk Tmej – továrník. Nepořádek ve svém bytě komentoval : „Mám tady hroznej komunismus!“ Jeho až naivní boj s politickou ideologií se ovšem pokoušel řešit nejen gesty, ale podával na neustálý tlak ze strany StB a policie stížnosti a obvinění. Nikdy pochopitelně neuspěl.
Zdeněk Tmej žil život velkého podivína. Nikdy se neoženil. V době, kdy nastoupil do kriminálu, se mu narodila jediná nemanželská dcera Lucie. Ta v roce 1997 v třiceti devíti letech zemřela.
Celý život se obklopoval ženami, kterým imponoval svou profesí ale i svou povahou vejtahy, kterému nezáleží na penězích a vedle amerických auťáků jich má nepřeberně.
Býval statný muž se až do stáří udržoval v bezvadné fyzické kondici: ´Každý ráno si dám sprchu nejdřív studenou pak horkou a skáču u toho,´ to byl podle něj recept na dlouhověkost a fyzickou zdatnost. Každý den vzpíral na dveřích a v zimě si chodil nahý lehnout na dvůr do sněhu. Také běhal kolem pražského hotelu Forum, takovou rychlostí, až se ho návštěvníci hotelové restaurace lekali. Přese snahu zůstat věčně mladým mu ovšem selhala paměť. A to mělo katastrofální důsledky.
Během roku, kdy na něm plíživě začala pracovat ztráta paměti, okradla Zdeňka Tmeje partička mladých děvčat, o kterých ani náhodou nepochyboval, že by toho byly schopny. Nevšiml si ani toho, že mu pravidelně kradou důchod a že se mu postupně ztrácejí fotoaparáty. Nikdy tomu ovšem neuvěřil. Dokonce ani tomu, že zmizelo 75 tisíc, které dostal jako finanční odškodnění za totální nasazení. Přišel dokonce o všechny osobní doklady, neměl občanku, neměl ani rodný list...

Osud si se Zdeňkem Tmejem pohrál přímo ďábelsky. Ještě před čtyřmi roky s ním režisérka Věra Chytilová, která ho poznala jako přítele svého manžela Karla Ludwiga, natočila dvoudílný dokumentární film. Název pro své protagonisty – Zdenka Tmeje, Karla Ludwiga a Václava Chocholu příznačně pojmenovala Vzlety a pády.
Ještě před rokem jsme se Zdeňkem Tmejem v jeho bytě stříleli ze vzduchovky. Papírový terč s průstřely mi zůstal v mém pracovním sešitě. V jeho trefách do černého jsem se bláhově domnívala, že tu s námi zůstane třeba do devadesáti. A trochu jsem se o něj přeci jen bála. On nikoliv. Několikrát jsem ho třeba objednala na koloskopické vyšetření, ale když jsme přišli do nemocnice, prohlásil. ‚Jdeme pryč, tady nebudu ani minutu‘ a po mém přemlouvání se nechal alespoň ambulantně vyšetřit a na revers odtud přímo utíkal. Utíkal i z velmi těžce získaného místa v domově důchodců. Závažné chorobě která se v jeho těle rozbujela však utéct nedokázal.

Blanka Chocholová  2004 (text otištěn v časopise Instinkt č. 33/2004)