Karel Ludwig - Archiv B&M CHOCHOLA

Karel Ludwig (1919 - 1977) © Archiv B&M Chochola

Fotogalerie ženy Fotogalerie výtvarné Fotogalerie Pražské povstání Fotogalerie osobnosti

Biografie

1919 -- narozen v Praze 27. září. Rodiče původně pracovali v otcově rodném kraji -- podhůří Jeseníků -- u hraběte Harracha, otec jako jeho osobní myslivec, matka byla komornou. 1930 -- studuje gymnázium na pražských Vinohradech. Později absolvuje Obchodní školu a soukromé studium jazyků na English Institute v Praze se závěrečnými státními zkouškami z angličtiny a němčiny. Krátce pracuje jako příručí v obchodě se sportovními potřebami.

1937 -- odjíždí do Zlína se záměrem absolvovat Baťovu podnikovou školu -- manažerský kurs v americkém stylu pro tzv. Baťovy mladé hochy. Během dvou let prošel od práce s krumpáčem, u tovární linky na výrobu pneumatik a tlumočníka k práci redaktora v propagačním oddělení zlínských časopisů. Tady se naučil grafické úpravě a absolvoval kursy sazeče, metéra i korektora. Fotografování chápe jako záznam informace. 1938 -- začíná publikovat vnitropodnikové fotoreportáže i aktuality a ilustrační záběry k článkům. S uvedením jeho jména se objevují první reklamní snímky. Ve snímcích s modelem, jež tvoří převážně v exteriéru, se jasně projevuje jeho smysl pro moderní, zkratkovitou a elegantní reklamu.

1939 -- odchází do Prahy.

1940 -- přítel ze studií, nakladatelský výtvarník v Melantrichu Erich Kaizr, ho doporučuje do pražských redakcí a seznamuje ho s fotografy Z. Tmejem a K. Hájkem. Společně s Tmejem si pořizuje byt v Dlouhé třídě, kde vznikají fotografie jako Nedbalky či Ranní toaleta. Ludwig po necelém roce byt se ztrátou prodává, rozchází se s Tmejem a začíná fotografovat darovaným Primarflexem s makroplazmatem. Žije v bytě přítelkyně Jiřiny Vavrečkové, která ho existenčně podporuje. Prostor k práci nachází v klubu fotografů amatérů v Nekázance, publikovat začíná v pražských obrazových časopisech Zdroj, Ahoj, Sobota, Salon a dalších.

1941 -- v Melantrichu spolupracuje s dr. Štorchem-Marienem, redigují spolu publikaci Žena, věčná inspirace umění. Zdeněk Tmej mu u tiskového redaktora Národního divadla Jaroslava Procházky zařizuje fotografování pro tiskovou službu ND. Vznikají portréty M. Glázrové, M. Burešové, N. Vladykové, S. Strobachové, V. Podrabské, M. Vášové, V. Fabiánové, předních pěvců Talichovy éry v opeře ND i členů Frejkovy činohry ND. S Tmejovou asistencí je fotografuje v improvizovaném ateliéru, jímž se stala jedna z divadelních zkušeben. Začíná spolupracovat s redakcí časopisu Praha v týdnu, a to nejen jako fotograf, nýbrž i jako autor diskusních statí. V ND se dostává do konfliktní situace a přes svou úspěšnost je odvolán. 1942 -- šéfredaktorem časopisu Praha v týdnu, spolupracuje s okruhem mladých a nadějných výtvarníků (Z. Seydl, E. Kaizr), fotografů (Z. Tmej, M. Hák, V. Rosegnal, V. Chochola) a teoretiků (J. Kotalík, J. Chalupecký, J. Pokorný, Dr. J. Hlaváček, J. Raymoser). Je členem Ochranné organizace českých výtvarných umělců (později, r. 1949, členem Svazu čs. výtvarných umělců od jeho založení). V redakci Praha v týdnu musí skončit -- v ovzduší tísnivé heydrichiády zařazoval jinotajné tituly a hesla jako Nezapomeňte na německého vojáka, Dr. Emanuel Vajtauer: Gangsteři, Kdo s mečem zachází, mečem schází. V podkrovní místnosti redakce ve Vodičkově ulici měl i své osobní zázemí, o které nyní přichází. Občas přebývá v ateliéru V. Chocholy v Soukenické ulici a pomáhá mu ve fotolaboratoři. 1943 -- za pomoci přítele, malíře E. Kaizra, získává přízemní byt (2 x 5 m) v renesančním domě na Valdštejnském náměstí č. 2 na pražské Malé Straně. Opět po intervenci E. Kaizra a režiséra Čápa u presidenta České filmové společnosti Barrandov a majitele Lucernafilmu Miloše Havla dostává velkorysou nabídku -- založit propagační fotooddělení Lucernafilmu. Stává se jeho vedoucím, sám zpracovává návrh koncepce fotolaboratoře a fotoarchívu, v pasáži Lucerna buduje zázemí pro dokonalou filmovou propagaci. K práci má dokonalé pracovní i technické podmínky, spolupracuje se Z. Tmejem, V. Rosegnalem a dalšími.

1944 -- uzavřel sňatek s herečkou L. Matouškovou, navrhuje adaptaci malostranského bytu a vlastním nákladem 260 000 Kč jej upravuje a rozšiřuje, píše filmový scénář, ve spolupráci s O. Štorchem-Marienem připravuje k vydání první fotografickou publikaci Žena. Ta se však neuskutečňuje.
1945 -- ve dnech 5.-9. května fotografuje pražskou revoluci, vzniká unikátní soubor z Václavského a Staroměstského náměstí. Při jízdě na nákladním automobilu vzniká snímek Sbratření; později tak nazval sochař Pokorný své sousoší. Hned 10. května odjíždí s repatriační misí do Německa, kde dokumentuje nejen zdevastovaný svět, ale i zubožené lidi, a zaměřuje se opět především na ženy. Brzy po návratu do Prahy organizuje druhou cestu do Německa -- jako doprovod repatriačních kolon vyjede s Mrázkem, Tmejem, Kaizrem a Makovcem v automobilu Packard (na dřevoplyn) 24. června. Při návštěvě koncentračního táboru v Bergenu-Belsenu je mu z auta odcizeno veškeré fotografické vybavení: fotoaparát Primarflex, teleobjektiv 30 cm Contax, objektiv Sonnar 135 mm a všechny dosud naexponované filmy. Záznam o ztrátě provedl Military Government, Belsen dne 27. 6. 1945. Z uvedeného seznamu nebylo už nikdy nic nalezeno. Po návratu do Prahy mu sovětské vojenské orgány zatkly otce, matka se skrývá ve sklepě.

1946 -- místní šetření obvodní radou o "národní spolehlivosti K. Ludwiga", osvědčení potvrzeno osmi svědky 31. ledna.

1947 -- ve spolupráci s Československým filmovým nakladatelstvím připravuje svou první monografii, na kterou v edičním plánu navazuje celá řada fotografických publikací -- K. Ludwig: Akty, Portréty českých hereček, monografie Z. Tmeje, společně s Tmejem publikace Město a edice světové fotografie. 1948 -- útok kritiky na realizaci a obsah publikace Fotografie Karla Ludwiga. Československá filmová společnost je znárodněna a převedena i s celým fotooddělením pod Československý státní film. Perspektivní Ludwigovy plány včetně edičních ztrácejí na významu, dává výpověď.
Likvidace fotooddělení Lucernafilmu. 1949 -- stává se jedním z prvních členů Svazu čs. výtvarných umělců

1950 -- uzavřel sňatek s Věrou Chytilovou. 1950 -- do r. 1954 spolupráce s Výtvarnou službou.

1951 -- společně s Tmejem dostává nabídku založit a vést fotograficko-propagační oddělení KSČ. První pracovní schůzka se uskuteční v bytě Rudolfa Slánského, několik dnů poté je Slánský zbaven funkce generálního tajemníka KSČ, zatčen, v roce 1952 odsouzen k trestu smrti a popraven.
1951-1952 -- založení portrétního archívu pěvců, dirigentů, skladatelů a interpretů Gramofonových závodů. / ve spolupráci s V.Chocholou/

1951-1962 -- spolupráce s Gramofonovými závody a Státním hudebním vydavatelstvím.

1952 -- stálý spolupracovník časopisů Kino, Czechoslovak film, Film a doba a zahraničního oddělení Čs. státního filmu. Práce pro podniky Jablonex a Koh-I-Noor; kalendář Jablonexu pro zahraničí. 1953 -- propagační spolupráce s loutkovýn divadlem a J. Trnkou a s Čs. státním filmem. Když poblíž Zlína natáčí režisér J. Krejčík exteriéry pro film Frona, portrétuje na zadaný titulní snímek časopisu Kino protagonistku Carmen Farkašovou -- Hanu Hegerovou. Spolupracuje s Janem Werichem při filmu Císařův pekař.

1954 -- na malostranský byt je uvalena exekuce, přenechává jej i s dluhy arch. Vyškovskému. Jako trvalou adresu nyní uvádí: ateliér Chochola, Rytířská 6, Praha 1.

1954-1956 Žije v garsoniéře přítelkyně Olgy Masopustové, společně s její dcerkou odjíždí do Krušných hor,do hájovny Kryštofa Kolovrata.Lesní brigády,sbírání hub a trhání jeřabin jsou pro ně nejen obživou, ale i únikem před Prahou,kde je s pravidelností obtěžují podivní agenti Stb.

1957-1958 -- kvůli nevyhovujícím podmínkám pro náročnou práci odmítá nabídky Artie a SNKLHU, zůstává bez vlastního bytu, pracovny i finančních prostředků, žádá Národní výbor v Praze o přidělení bytu či ateliéru,/ s doporučením SČVU,SNKLHU,Artia/ ,žije se sochařkou Evou Krskovou. 1958 -- po tzv. redukční prověrce ve Svazu čs. výtvarných umělců zůstávají v sekci fotografie pouze V. Hnízdo, K. Ludwig a V. Chochola (viz časopis Výtvarná práce 9/1958). 1962 -- zmínka o zdravotních problémech (popis níže). Nabízí celý svůj archív negativů, pořízený na konci 2. světové války v Německu a v květnu 1945 v Praze, pražskému Ústavu dějin KSČ v Rytířské ulici.

1964 -- zhoršené zdraví. V dopise lékaři líčí své psychické a tělesné potíže: [...] jsem zádumčivý, mám stavy neobvyklé úzkosti, strachu vyřizovat zvlášť nepříjemné povinnosti, zařizovat komplikovanější věci, učiním-li tak přece, jsem neobvykle rozrušen. Vyhýbám se i návštěvám přátel, protože jsem zamlklý a ve společnosti se necítím dobře. Při změnách počasí trpím tlakem v hlavě, provázeným nedoslýchavostí, depresí a jindy nezdravou zvýšenou mozkovou činností, popudlivostí, necitelností levé půle lebeční kosti, nespavostí střídající těžký spánek, zhoršeným viděním. Některými příznaky při změnách počasí trpím již od mládí. Připisuji tento stav déletrvajícímu nezdaru zlepšit své životní podmínky, ať už motivy jsou jakékoliv. Již 3/4 roku proti tomuto stavu bojuji, ale jeho podstatné zhoršení mne vážně znepokojuje zvláště v posledních 3 měsících, kdy došlo k několika ošklivým záchvatům, spojeným s jakousi ztrátou paměti.
Opět žádá Svaz čs. výtvarných umělců o přidělení pracovny, žádosti je vyhověno, a on získává bývalou knihařskou dílnu. Nemá však prostředky na její adaptaci.

1965 -- s nakladatelstvím Naše vojsko uzavírá smlouvu o vydání publikace z událostí v Praze 1945, k realizaci však nedojde.

1966 -- po dobu čtyř měsíců léčba v protialkoholním ústavu u Apolináře u MUDr. J. Skály. Během ní se zapojuje do nejrůznějších aktivit: pomáhá při úpravách ústavní zahrady, fotografuje a pořádá zde svou výstavu, kterou ve vlastní režii laboratorně zajišťuje fotografka Dagmar Hochová. Fotografickou kolekci se rozhodl připravit pro klub Mánes, pro léčebnu uskutečňuje projekt darovaných výtvarných děl. Nesoustředil se však na svůj problém, nevstřebal dostatečně léčebný proces, a po ukončení pobytu u Apolináře přichází recidiva.
V rámci terapie však objevuje literární tvorbu. Pro lékařský chorobopis píše své curriculum vitae a začíná s povídkami, později nazvanými Houby v octě, v nichž podává svůj životní příběh v asociativně rozpínavých časových rovinách, s reflexním, citlivým vizuálním smyslem pro detail, místo, prostředí, osoby a jejich nálady. Ludwig se tu projevuje jako schopný scenárista a režisér.

1967- v Praze fotografuje portréty zpěváků divadla Semafor / J.Suchý,N.Urbánková,M.Kubišová,H.Hegerová,Z.Buriánová ad./ práci nedokončuje a odjíždí do Hájovny Zátor,
v Hostomicích pod Brdy.

1968 -- přebývá v lovecké chatě Čs. státních lesů. Pokračuje ve své literární činnosti.

1969 -- v léčení na psychiatrické klinice prof. Vondráčka. Dopisem z 9. 4. žádá sociální komisi Svazu čs. výtvarných umělců o možnost

ubytování v rekreačním domově ČFVU v Kadani nad Ohří. Opět se ocitá zcela bez prostředků a jediným výhledem na reálný příjem je mu dokončení literární práce. Získává pravidelnou měsíční finanční podporu ze SČVU.

1970-1975 -- přebývá mimo Prahu, u přátel na chatě v Sebečicích.

1976 - v dopise příteli V.Chocholovi poznamenává:"...píšu ti na oblíbeném papíře LIKVIDACE,protože to výborně koresponduje s mou současnou situací....

1976 -- 1. 11. hospitalizován na krčním oddělení nemocnice na Bulovce.

1977 -- sedmapadesátiletý 4. 7. v Praze na Bulovce zemřel. Poznámka Z. Tmeje: Tragicky zemřel -- sice na rakovinu, ale jakoby v důsledku svého života.

Publikování obsahu, fotografií nebo jejich částí podléhá autorskému zákonu a je zapovězeno bez předchozího souhlasu autora.