Zdeněk Tmej -
Osud
(text 2004 Blanka Chocholová)
Jeho talent a nadšení mu
umožnily, aby se stal mimořádným fotografem,
povaha mu ovšem nedovolila žít obyčejným
životem. Již jako šestnáctiletý začal před
válkou publikovat v obrazových časopisech.
Přežil a fotografoval své totální nasazení za
války, nezlomilo ho ani 7let komunistického
lágru až před pár týdny rakovina.
Každý den otevřel Zdeněk Tmej okénko do světlíku
a zařval: Smrt komunismu!
Jeho důvěrný přítel z mládí mi vysvětluje. ´On
někdy řval takový věci a tak hlasitě, že jsme se
všichni báli,že nás všechny zavřou.´
Fotografka a kurátorka Blanka Chocholová mu
nejenže koncem devadesátých let uspořádala
konečně profilovou výstavu, ale podržela ho
vždycky, když už už padal do temnot. Věděla, jak
vzácný talentem Zdeněk Tmej oplýval. Blanka
Chocholová tedy vzpomíná:
„Poznala jsem Zdeňka Tmeje už jako malá – on se
kamarádil s mým otcem, fotografem Václavem
Chocholou. Když jsem v roce 1979 připravovala
diplomní práci na FAMU o svém otci, začala jsem
se s Tmejem častěji scházet . Hledala jsem
především zdroje informací o generačních
souvislostech trojice fotografů Chochola, Ludwig,
Tmej a tak jsem zaznamenala i mnoho hodin
Tmejova vyprávění o něm samotném. Navíc jsem
objevila úžasné fotografie nejen z totálního
nasazení, které Tmej komentoval: „To jsou jenom
starý aušusy!“ Prožívala jsem s ním jeho časté
sebezničující nálady, jeho chlapácké chvástání.
Po smrti jeho dcery jsem se rozhodla mu udělat
výstavu a katalog. Nastala pěkná dřina.Tmej mi
však začal respektovat a začal zvětšovat z
negativů, s kterými od války nepracoval.
V Reichu s fotoaparátem
Zdeněk Tmej se narodil v centru Prahy do
krejčovské rodiny. Pokračovat v rodinném řemesle
ho však ani na chvíli nenapadlo. Bavil ho nejvýš
sport a vedle toho velmi brzy fotografie. Zájem
o fotografii se proměnil v profesionální
vytržení v době, kdy Zdeněk Tmej začal asistovat
esu předválečné reportážní fotografie Karlu
Hájkovi. S ním například fotografoval
všesokolský slet v roce 1938. Brzy se ovšem
pustil do fotografie sám – jeho talent se
neudržitelně klubal ven. Prvně na sebe upozornil
jedinečnými snímky dirigentů Václava Talicha a
Rafaela Kubelíka nebo momentky primabaleriny
Nives Polly z vystoupení hostující Milánské La
Scaly. Jsou plné emocí, ač vznikly bez blesku a
za špatných světelných podmínek. Zdeněk Tmej na
to vzpomínal: „V tý době nikoho nenapadlo
fotografovat dirigenty v akci při zkoušce. Měl
jsem nový fotoaparát Contax a tak jsem si sám
hledal náměty. Spolužákův otec hrál ve
filharmonii, tak jsem tam zafičel.“
Tak se dostal i k fotografování dirigenta
Václava Talicha v roce 1938: „Při zkoušce
filharmonie jsem si sednul rovnou před jeho
dirigentský pult. Když jsem mu přinesl ukázat
fotky, řekl: ´Jé, to vůbec nevím, že dělám
takovýhle ksichty! Já ani nevěděl, že mi fotíte.
Já slyším jenom tu hudbu.´
Ještě před válkou začal Zdeněk Tmej publikovat v
periodickém tisku a dokonce v tehdy
nejprestižnějším Lifu a Liliputu. Přišla však
válka a životem mu pořádně zatočila.
´Na přikazujícím lístku totálního nasazení bylo
napsáno: Bis Kriegsende – do konce války. Před
nástupem do rozkodrcaných vagónů motoráčku dali
organizátoři každému bochník chleba a věnec
buřtů. Když ptáčka lapají… Ampliony na nádraží
řvaly, Stalingrad je dobyt, Leningrad obklíčen,
německé ponorky potopily další statisíce
brutoregistrovaných tun.“
Na tu dobu si dobře pamatuje můj otec, Václav
Chochola: ´Za protektorátu se každý snažil být
oficiálně zaměstnán. Kdo by taky stál o to být
povolán do Říše na manuální práci. Takže já jsem
se učil v ateliéru Oto Erbana, Ludwig pracoval v
redakci a Tmej na to prostě kašlal. Spoléhal se
na to, že mají na pracovním úřadě zmatek.´ Na
práci ho nacisté nahnali do pruské provincie
slezského Breslau.
„Tam na nás čekal lagerfürer a odvedl si nás do
budoucí ubytovny, což byl sál bývalé hospody
Bergkeler. Každému přidělili práci a já
vyfasoval vykládání zavazadlových vagónů na
nádraží. Já jsem si nechal postupně poslat
fotografické náčiní od zvětšováku a
laboratorního vybavení až po kameru 13 x 18cm a
pak jsem fotil všechno kolem sebe. Právě v této
době vzniká jeho nejsilnější série fotografií
Totaleinsatz, unikátní historický dokument,
který ve válečné fotografii nemá obdoby.
Tmej, Ludwig a Chochola
V redakci časopisu Praha v týdnu se spřátelil s
fotografem Karlem Ludwigem ( pozdějším manželem
režisérky Věry Chytilové) a vytvořili zajímavou
dvojici. Vynikající portrétista glamourového
stylu Karel Ludwig spolu se Zdeňkem Tmejem –
reportérem a profesionálním technikem
nafotografovali baletky a herečky v Národním
divadle. A dál - společně portrétovali malíře
Františka Tichého, Jana Wericha, divadelní a
filmové herečky, ke konci války pro Lucernafilm
a filmové ateliéry Barandov. Portréty pořizovali
v improvizovaném ateliéru, který si postavili v
šatnách baletek,později v ateliéru Václava
Chocholy v Soukenické ulici.
Z totálního nasazení přivezl sice unikátní
fotografie, ale také trpkou zkušenost. Čekala ho
ovšem další. Mnohem horší. Nastoupil komunismus,
který bytostně nenáviděl dávno před tím, než si
na něj totalitní moc smlsla. Od roku 1958 se
ocitl na dlouhých sedm let do kriminálu.
Estébáci na něj použili lest. Znali jeho slabost
pro dívky a jednu mu nastrčili.Této soudružce
bylo za tři měsíce patnáct a byla dcerou
příslušného pracovníka Stb, který měl políčeno
na Tmejův automobil Plymouth.
Ženy a auťáky
Ani po tak děsné zkušenosti se nenechal zlomit.
V sedmdesátých letech si nechal vyrobit vizitky:
Zdeněk Tmej – továrník. Nepořádek ve svém bytě
komentoval : „Mám tady hroznej komunismus!“ Jeho
až naivní boj s politickou ideologií se ovšem
pokoušel řešit nejen gesty, ale podával na
neustálý tlak ze strany StB a policie stížnosti
a obvinění. Nikdy pochopitelně neuspěl.
Zdeněk Tmej žil život velkého podivína. Nikdy se
neoženil. V době, kdy nastoupil do kriminálu, se
mu narodila jediná nemanželská dcera Lucie. Ta v
roce 1997 v třiceti devíti letech zemřela.
Celý život se obklopoval ženami, kterým
imponoval svou profesí ale i svou povahou
vejtahy, kterému nezáleží na penězích a vedle
amerických auťáků jich má nepřeberně.
Býval statný muž se až do stáří udržoval v
bezvadné fyzické kondici: ´Každý ráno si dám
sprchu nejdřív studenou pak horkou a skáču u
toho,´ to byl podle něj recept na dlouhověkost a
fyzickou zdatnost. Každý den vzpíral na dveřích
a v zimě si chodil nahý lehnout na dvůr do
sněhu. Také běhal kolem pražského hotelu Forum,
takovou rychlostí, až se ho návštěvníci hotelové
restaurace lekali. Přese snahu zůstat věčně
mladým mu ovšem selhala paměť. A to mělo
katastrofální důsledky.
Během roku, kdy na něm plíživě začala pracovat
ztráta paměti, okradla Zdeňka Tmeje partička
mladých děvčat, o kterých ani náhodou
nepochyboval, že by toho byly schopny. Nevšiml
si ani toho, že mu pravidelně kradou důchod a že
se mu postupně ztrácejí fotoaparáty. Nikdy tomu
ovšem neuvěřil. Dokonce ani tomu, že zmizelo 75
tisíc, které dostal jako finanční odškodnění za
totální nasazení. Přišel dokonce o všechny
osobní doklady, neměl občanku, neměl ani rodný
list...
Osud si se Zdeňkem Tmejem pohrál přímo ďábelsky.
Ještě před čtyřmi roky s ním režisérka Věra
Chytilová, která ho poznala jako přítele svého
manžela Karla Ludwiga, natočila dvoudílný
dokumentární film. Název pro své protagonisty –
Zdenka Tmeje, Karla Ludwiga a Václava Chocholu
příznačně pojmenovala Vzlety a pády.
Ještě před rokem jsme se Zdeňkem Tmejem v jeho
bytě stříleli ze vzduchovky. Papírový terč s
průstřely mi zůstal v mém pracovním sešitě. V
jeho trefách do černého jsem se bláhově
domnívala, že tu s námi zůstane třeba do
devadesáti. A trochu jsem se o něj přeci jen
bála. On nikoliv. Několikrát jsem ho třeba
objednala na koloskopické vyšetření, ale když
jsme přišli do nemocnice, prohlásil. ‚Jdeme
pryč, tady nebudu ani minutu‘ a po mém
přemlouvání se nechal alespoň ambulantně
vyšetřit a na revers odtud přímo utíkal. Utíkal
i z velmi těžce získaného místa v domově
důchodců. Závažné chorobě která se v jeho těle
rozbujela však utéct nedokázal.
Blanka Chocholová 2004 (text otištěn v
časopise Instinkt č. 33/2004)
Zdeněk Tmej -
Biografie
1920 Narozen
v Praze 5.7., rodiče vlastní zakázkové krejčovství.
1932 Začíná
fotografovat aparátem Zeiss 9x12cm.
1933-36 Navštěvuje měšťanku.
1936 Pracuje
jako stavební praktikant u firmy Trojníček v Praze.
Poprvé publikuje své
fotografie v časopise Ahoj v rubrice "Práce fotoamatérů". Na doporučení svého
strýce vyhledává
v Melantrichu Karla Hájka.
1937-38
Pracuje pod Hájkovým
vedením v jeho laboratoři, asistuje mu při fotografování. Publikuje nejen v
českých periodikách
Ahoj,Hvězda, Salon, Pestrý týden a Zdroj, ale i
v zahraničních, jako jsou Life, Picture Post , Liliput a Zie und Er. Za
honoráře
si kupuje nejprve po Hájkově vzoru Rolleiflex, ale brzy objevuje výhody
světelnosti fotoaparátu Contax a fotografuje s ním
momentní snímky V.Talicha,
R.Kubelíka. Věnuje se reportážím a ilustrační fotografii.
1939 Společně s Karlem Hájkem odchází z Melantrichu.Navštěvuje Státní grafickou
školu.
1940 Seznamuje se s fotografem Karlem Ludwigem, spolupracuje s ním .
1941 Fotografuje pro Národní divadlo a jeho tiskové oddělení především operu a balet.
Pro fotografování portrétů protagonistů ND
angažuje Karla Ludwiga .
1941-42 Externím fotografem časopisu Praha v týdnu, který rediguje K.Ludwig.
1942 V září
totálně nasazen, odjíždí vybaven fotoaparáty do Vratislavi, kde je spolu
s dalšími pracovníky lágru ubytován v
opuštěném prostorném hospodském sále. Díky
své mimořádné schopnosti režijně interpretovat a dokonale technicky
zpracovat fotografovanou skutečnost se jeho snímky stávají nadčasovým
záznamem, který nemá v historii válečného
dokumentu obdoby.
1943-44 Několikrát se mu podaří z Vratislavi odjet do Prahy. Pro Lucernafilm, kde
Ludwig zakládá propagační fotooddělení, pracuje
nelegálně.
1944 V únoru
se definitivně vrací zpět do Prahy.
1945 Dne
9.května s Karlem Ludwigem projíždí Prahou na náklaďáku, jeho Contaxem vznikají
Ludwigovy unikátní snímky
z květnových dnů.
Dne 24. června
odjíždí spolu s Ludwigem, Mrázkem, Kaizrem, Makovcem a repatriační misí
dokumentovat zničené Německo,
navštěvují koncentrační tábory. Kompletní
fotografické vybavení i naexponované filmy jsou jim během cesty ukradeny v Bergen-
Belsenu.
1945-1948
Smluvní spolupráce s Národním divadlem v Praze.
1947 Pro
filmové nakladatelství připravuje svou monografii a ve spolupráci s Ludwigem
publikaci Město. Spolupracuje s časopisy
Svět v obrazech a Sobota.
1948 Končí
jeho smluvní spolupráce v Národním divadle v Praze, ale i s Lucernafilmem.
Vystřídá ji stálá spolupráce se Státním
souborem písní a tanců, která trvá
příštích třicet let. Navazuje tak na své předválečné a protektorátní
fotografování divadla
především baletu a opery. Zpracovává tematický soubor o
tanci pro budoucí knižní vydání.
1949 člen SČSVU. Získává nový fotoaparát Exakta Varex.
V Praze se setkává
s fotografem Robertem Capou a získává od něj americké zábleskové zařízení
Heiland pro Vacublitz .Dále si pořizuje další dva východoněmecké blesky Blom a
jako první v Československu s nimi začíná fotografovat.
1951 Společně s Ludwigem dostává nabídku založit a vést fotograficko-propagační
oddělení KSČ. Generální tajemník KSČ Rudolf
Slánský jim několik dní před svým
zatčením učiní velkorysou nabídku, následujícího roku je však odsouzen k trestu
smrti a popraven.
1952 – 53
Fotografuje ve spolupráci s V. Chocholou divadlo a balet, ale i sport a koně.
Scény přisvětlují dvěma až třemi elektronickými vysokovoltovými zábleskovými
přístroji (2000 V o váze 20kg ) synchronně propojenými fotocelami. Sestavuje
s Janem Reyem pro nakladatelství Artia novou fotografickou publikaci Svět tance,
která vychází v několika jazykových mutacích.
1954 – 1956
Od přítelkyně a Ludwigovy první manželky Lídy Matouškové po druhé provdané
Englanderové dostává z Vídně darem americký automobil Plymouth.
S V.Chocholou pracují
na cyklu "Koně" pro publikaci v nakladatelství Artia. Fotografují v hřebčínech
Kladruby, Napajedla, Topolčanky a jinde.
1958 Dne
10.10. je zatčen a 19.12. odsouzen lidovým trestním soudem v Praze k osmi letům
odnětí svobody nepodmíněně pro pět trestných činů. Zároveň je zbaven občanských
práv, vyškrtnut ze SČVU a je mu zabaven osobní majetek včetně darovaného
automobilu značky Plymouth, fotografického vybavení a části fotoarchivu. Nikdy
mu nebylo nic vráceno zpět. Vězněn nejprve v Praze, potom v Příbrami, Jáchymově,
ve Valticích u Jičína, v Kartouzích, Leopoldově a Opavě. Autorskou smlouvu na
publikace Koně podepisuje ve vězení.
Krátce po odsouzení
se mu narodí dcera Lucie.
1960 Po dvou
letech vězení Tmejova matka žádá Ministerstvo spravedlnosti o milost a prominutí
zbytku trestu a dostává zamítavou odpověď .
1962 Na
opětovnou žádost matky o prominutí zbytku trestu je mu prominut jeden rok.
1965 Dne
10.10. je propuštěn z vězení v Kartouzích, kde posledních šest měsíců strávil na
samotce. Existenčně je odkázán na pomoc přátel.
1966-1967
Fotografická sekce SČVU, jejímž předsedou je T.Honty, mu obnovuje členství a
uděluje mu finanční podporu.
Znovu navazuje
spolupráci se Státním souborem písní a tanců.
1968 Odjíždí
do Vídně k přátelům Englanderům a do švýcarského Zofingenu.
Po pěti měsících se
24.12 opět vrací domů do Prahy.
1970-1976
Pracuje na zakázce pro Radnici Prahy 9 - fotodokumentaci "mizející Vysočany".
1977 Umírá
jeho dlouholetý přítel a fotograf Karel Ludwig.
1978-1988
Pokračuje na
dokumentaci bourání a demolic Vysočan, spolupracuje na propagačních materiálech
/ kalendáře, plakáty,
prospekty /.
1979 Začíná
spolupracovat s Blankou Chocholovou při shromažďování vzpomínek k připravované
diplomní práci o V.Chocholovi a poté
o K.Ludwigovi, K.Hájkovi a na zpracování
vlastní autobiografie.
1983
Vzhledem k intervenci
agentů STB s ním Státní soubor písní a tanců rozvazuje spolupráci.
1989 Znovu
se vrací ke zpracování svého fotografického souboru z totálního nasazení,
spolupracuje s galeristy a kurátory českými i zahraničními.
1990-1996 Zpracovává svůj negativní archiv, kompletuje fotografie a připravuje výstavní
soubory. Účastní se výstavy Hořká léta 1939-1947 (Evropa očima českých
fotografů), která z Prahy putuje i do zahraničí.
1997
Dne 14.9. Umírá jeho jediná dcera Lucie. Vnučka Kristýna Stará je tak jeho
jediným potomkem.
1998 Pokračuje ve fotografování autoportrétů a v kompletaci svého díla ve spolupráci
s B.Chocholovou.
1999-2004
Díky Výstavní a publikační činnosti iniciované a realizované Blankou Chocholovou
se Tmej dočkává satisfakce – Na
základě shlédnutí výstavy ve Staroměstské
radnici připravené ve spolupráci s Blankou Chocholovou si režisérka Věra
Chytilová
životní osudy fotografa Tmeje a jeho kolegů Chocholy a Ludwiga vybírá
za námět dokumentárního filmu nazvaného „Vzlety a
pády“.
Díky tomu se tak
dochovává poslední možnost setkání s neopakovatelným životním osudem českého
fotografa Zdenka Tmeje.
2004 vážné
zdravotní problémy, 22.7. sedmnáct dní po 84. narozeninách Tmej umírá v hospici
Štrasburk v Praze.
.
Publikování obsahu,
fotografií nebo jejich
částí podléhá autorskému
zákonu a je zapovězeno
bez předchozího souhlasu
autora.
http://www.vaclavchochola.cz,
Autor © Archiv B&M Chochola
| |